Úvodník

Když mi bylo šestnáct, zamiloval jsem se do filmů Françoise Truffauta. Objevil jsem tím poetiku, která mi přirostla k srdci. Dávkoval jsem se dalšími a dalšími francouzskými filmy z doby před vynálezem internetu. V mé snové hlavě, která sní zdaleka nejen tehdy, když spí,  jsem si začal představovat imaginární návštěvy Paříže, že – ubytován v hotýlku vedle Le Bateau – Lavoir – chodím  cestami všech těch umělců přelomu předminulého a minulého století, v představě jakési „Belle Époque“, aniž bych tehdy takové označení znal, abych zářivé barvy impresionismu a secese vyměnil za černobílý styl filmu a fotografie a s cigaretou v koutcích úst vyhlížel na Champs-Élysées nějakou Jean Seberg v bílém tričku s novinami, které jsou pochopitelně jen záminkou. A k tomu toužil zachytit prchavé, a přitom tak hluboké okamžiky téhle Paříže, jako to dělali Robert Doisneau nebo Henri Cartier-Bresson.

Antonín Chittussi
Antonín Chittussi: Paříž z Montmartru, 1887. Národní galerie v Praze

Později jsem objevil také Alaina Resnaise, jeho snová vyprávění,  mísení reality a vzpomínek, které není jen uměleckou exhibicí, ale přiblížením k tomu, jak každý z nás svůj život vnímá – ten se  neodehrává jen v přítomném čase, ale neustále se do něj promítá zkušenost minulosti i očekávání budoucnosti.

Tento imaginární svět mi přirostl k srdci, ale co s tím dál? Nejde být věčně nadšený do několika umělců, kteří již dávno zemřeli. Jejich dílo je uzavřeno, je svědectvím minulosti, nelze se do něj uzavřít. Než o něčem jen snít, je lepší něco udělat.  A dostat to, co je ve mně, ven. Tak jsem začal fotit, z počátku velmi nesměle a až s komickou začátečnickou neobratností. Každým dalším fotografickým pokusem si však člověk začne uvědomovat, jak je mylná ona tolik rozšířená představa, že fotografie je jen zachycením reality. Ale dva lidé nikdy nevyfotí totéž, do každého snímku je vloženo něco z vnitřního světa autora. Jak si člověk začne utvářet svůj styl, pochopí, jak fotografií může působit, vystihnout myšlenku, vyjádřit pocity, zachytit okamžik, který je jinak, než fotografií nesdělitelný, a je-li sdělitelný jinak, ne tak působivě.

pro blog žižkov

Díky fotografování mohu opustit své vzpomínky na svému srdci blízké umělce a uvažovat jinak – uvažovat o principech a myšlenkách, která se zdají být přenositelné a uchopitelné pro styl, ve kterém se chci pokoušet o vlastní vyjádření. Nevím, jestli je to umění. Je to podle mě něco, co by měl dělat každý – nedusit se v sobě a vyjít se svými pocity a myšlenkami ven.

 

róna

Sleduji, jak dnes dělají blog někteří úspěšní čeští bloggeři a přiznám se, že obdivuji, jak mnozí z nich dokážou svou práci dělat kvalitně a své influencerství si zkrátka odpracovat čtivým obsahem i špičkovým vizuálem. Přesto si neodpustím poznámku, že ten „prostě jen chill“ je někdy až nesnesitelně prázdný, někdy i křečovitý, spočívající na tom klasickém postmoderním obláčku lhostejnosti, způsobené přemírou, nadbytkem podnětů a informací, v době sexuálně dávno osvobozené, v níž už ani není čím šokovat starší generace, natož mladé lidi.

Jak krásně kdysi napsal Gilles Lipovetsky v Éře prázdnoty (L’Ère du vide): „Lhostejný člověk na ničem nelpí, není si ničím zcela jist, je připraven na cokoli a jeho názor se může rychle změnit…žít přítomností, jen a jen přítomností, bez ohledu na minulost a budoucnost. Naše kultura vyjadřování i naše ideologie pohody pomocí volných asociací, tvořivé spontánnosti a nedirektivnosti podporuje rozptylování na úkor soustředění, prozatímnost na úkor záměrnosti… Teď platí všechno a hned a už nikoli per aspera ad astra (přes překážky ke hvězdám).“

I některé relativně úspěšné twitterové účty českých slečen se věnují svému sexuálnímu životu, jako kdyby se o tom smělo mluvit nahlas teprve od včerejška. A přitom si už málokdo uvědomuje, že mezitím se předmětem toho, o čem se jen šeptá, stalo úplně něco jiného – sentimentalita, láska, zamilovanost,  vzpomínání, lpění na něčem minulém, které je vše odsouzeno jako konformismus patřící do té staré, méně pružné  a dynamické doby, kdy se nedaly plnit sny hned a z práce se jen tak nedalo odjet na půl roku na druhý konec světa.

„Staré“ téma mých fotografií tak vstupuje do internetového prostoru s prvkem záměrné provokace, vzpomínkového sentimentu, který vlastně není ničím zvláštní natož nový, ale právě tím je diverznější, anžto snadno může rozrušit nebo alespoň nahlodat tu měkkou skořápku pohodového života přítomnosti, který není obtěžován ničím z minulosti. Otevřít se vzpomínkám může být bolestné, ale znamená to  přijmout sebe sama a vidět svůj život i svět v jiné perspektivě.

 

pro blog broumov

François Truffaut považoval za svého duchovního otce Roberta Bressona, jehož filmy miloval. Bressonovy filmy jsou velmi osobité, niterné a minimalistické. Mám je rád,  přesto si nebudu hrát na filmového snoba a tvrdit, že si tyto filmy se vzrušením pouštím před spaním. Beru je jako součást té historie filmu, která je mi bližší, než jiná. Kdysi dávno jsem slyšel o „legendární“ knize Bressonových poznámek a deníkových záznamů, které v průběhu života napsal. Jmenují se Poznámky o kinematografu (Notes sur le cinématographe). Teprve nedávno jsem si v rámci svého „fotografického samostudia“ knihu přečetl a musím uznat, že je přímo studnicí pozoruhodných rad a zkušeností. Zároveň vyjadřují ten přístup k tvorbě, který sice nikdy nebude mainstreamový, ale mohu se s ním ztotožnit. Závěrem se chci s vámi o pár takových rad podělit:

Odstranit své nahromaděné omyly a nepravdy. Poznat vlastní možnosti a ujišťovat se o nich.

Nemít duši interpreta. Nalézt pro každý záběr nový důvtip, přesahující mé představy.

Respektovat lidskou přirozenost a nepřát si, aby byla zřetelnější, než je.

Vytvářet neznamená měnit nebo vymýšlet osoby a věci. Znamená to upevnit nové vztahy mezi osobami a věcmi, které jsou takové, jaké jsou.

Být zanícený pro přiměřenost. 

foto pro pár slov

 

 

Reklamy